Už ze samotného slova můžeme vyčíst podstatu děje. „Fibrino-" představuje fibrin a „-lýza", jak jistě všichni víme, představuje rozpad/zánik. Bude se tedy jednat o zánik fibrinu.
Pro připomenutí... Fibrin je výsledkem složité kaskády hemokoagulace, jejímž cílem je vytvoření sítě z fibrinu, do které se budou zachytávat erytrocyty, leukocyty a trombocyty, čímž se vytvoří definitivní (červený) trombus, díky kterému může dojít k zástavě krvácení.
Proč ale chceme rozpustit toto fibrinové koagulum? Vždyť je potřeba! Ano, to jistě je. Pokud bychom jej neměli, člověk by mohl ztratit příliš mnoho krve a v extrémní situaci by se mohl dostat až do život ohrožujícího stavu.
Je však nutné, aby oba děje (hemokoagulace a fibrinolýza) byly v rovnováze.
Cílem fibrinolýzy tedy je, aby docházelo k úplné regeneraci do původního stavu. To znamená návrat do stavu bez trombu, protože ten plní funkci jen určitou dobu. Cílem kontroly srážení krve je, aby srážení krve bylo omezeno na lokální reakci a včas došlo k ukončení srážení. Tento děj je příkladem pozitivní zpětné vazby.
V opačném případě by mohlo docházet k tvorbě trombů = trombóza nebo k přenosu tohoto trombu do vzdálenějších míst = embolie.
Fibrin je protein, proto jeho destrukci bude způsobovat určitá proteáza (enzym s proteolytickým účinkem). Tou je plazmin. Představuje aktivní formu krevní a tkáňové bílkoviny - plazminogenu.
Co však vyvolá konverzi (odštěpení části bílkoviny) plazminogenu na plazmin? Jednou z možností je tkáňový aktivátor plazminogenu = tPA = proteáza. Ta je vyplavována do oběhu z endoteliálních buněk cév a vlastně také z buněk téměř všech orgánů.
Plazminogen a tPA se vážou na fibrin, což je podmínkou katalytické aktivity tPA. Dochází tak k přeměně plazminogenu na plazmin, který štěpí fibrinovou síť na fibrinové štěpy = D-dimery. D-dimery jsou dále degradovány v játrech a představují důležitou strukturu v rámci diagnostiky přítomnosti koagula v cévním řečišti.
Druhou možností je aktivace pomocí urokinázy, která přímo aktivuje plasminogen. Je secernována monocyty, makrofágy, fibroblasty nebo epiteliálními buňkami a má význam při zánětlivých procesech. Kromě degradace fibrinu způsobuje plazmin také degradaci fibrinogenu, protrombinu, faktoru V, faktoru VII a faktoru XII.
Samozřejmě není žádoucí, aby byl fibrin štěpený plasminem ihned po přeměně z fibrinogenu. Tím by nedocházelo ke vzniku definitivního trombu. Proto byly vytvořeny inhibitory plazminu - například α2- antiplazmin, α2-makroglobulin a další...
Jedním ze základních a přirozených antikoagulačních faktorů, které regulují hemokoagulaci, je určitě i proud krve nebo intaktní = neporušený endotel (v opačném případě by aktivoval vnitřní cestu hemokoagulace) a jeho produkty.
Těmi jsou například prostacykliny - PGI2. Ten způsobuje vasodilataci a inhibuje agregaci destiček či NO, který také způsobuje vasodilataci. Proud krve způsobuje odplavování koagulačních faktorů, čímž zabraňuje jejich akumulaci.
Dalším antikoagulačním faktorem je antitrombin III, což je plazmatický glykoprotein produkovaný játry. Patří mezi serpiny = inhibitory serinových proteáz.
Vytváří komplex nejen s trombinem, ale také s dalšími faktory (IXa, Xa, XIa, XIIa), kdy inhibuje jejich proteolytickou funkci za normální situace. Afinitu antitrombinu III ke trombinu zvyšuje heparin, který působí jako kofaktor antitrombinu III.
Pokud však pacient bude trpět deficitem antitrombinu III, nebude na léčbu heparinem reagovat.
K přirozeným antikoagulačním faktorům řadíme i trombomodulin. Ten představuje glykoproteinový receptor na povrchu intaktního endotelu.
Podstatou jeho účinku je omezení tvorby sraženiny a její rozšíření do oblastí, kde je intaktní endotel.
Trombomodulin váže cirkulující trombin, čímž vznikne komplex aktivující protein C.
Aktivovaný protein C (Ca) potřebuje pro vykonávání své funkce kofaktor - protein S. Komplex proteinu Ca a proteinu S degraduje koagulační faktory Va, VIIIa. Při deficitu proteinu C a S může docházet k trombózám.
Jedním z antikoagulačních faktorů je i inhibitor tkáňového faktoru. Co je tkáňový faktor? Představuje koagulační faktor III (tkáňový tromboplastin). Je vystavován na membráně buněk v místě poškození.
Působí jako kofaktor pro aktivovaný faktor VII a spolu s vápenatými ionty vytváří vnější tenasu, která aktivuje faktor X. Jeho syntéza je vyvolána vzestupem hladiny faktoru Xa. Inhibitor tkáňového faktoru tak blokuje vnější cestu hemokoagulace. Tento proces je také příkladem negativní zpětné vazby.
V medicínské praxi se používají jako antikoagulanty látky, které dokáží vyvázat vápenaté ionty, které jsou nutné pro proteázovou aktivitu faktorů II, VII, IX a X.
Tyto faktory obsahují γ- karboxyglutamátové zbytky na které se vážou vápenaté ionty. Přes ty se vážou na PI - fosfatidylinositol a PS-fosfatidylserin, které mají negativní náboj a jejich běžná poloha je na vnitřní straně cytoplazmatické membrány.
V rámci aktivace trombocytů však dochází k jejich vystavování na vnější vrstvě membrán trombocytů, čímž poskytují povrch pro aktivaci koagulačního mechanismu.
Tím, že jsou tyto vápenaté ionty chelatovány, nebudou odpovídající faktory funkční. Následkem toho bude docházet k inhibici koagulace. Příkladem těchto látek je například oxalát, citrát či EDTA.
Další využívané antikoagulanty jsou kumarinové preparáty = Warfarin.
Strukturně podobné vitamínu K, který je potřebný pro zavedení γ- karboxyglutamátových zbytků do molekul koagulačních faktorů II, VII, IX a X.
Na našem obrázku je žlutý vitamin K, mašličky představují karboxyglutamátové zbytky a krabice koagulační faktory. Jejich účinek spočívá v inhibici cyklu vitamínu K v játrech, čímž nedochází k posttranslační úpravě faktorů II, VII, IX, X.
Spící vitamin K moc mašliček nenalepí. Bez toho jsou nefunkční.
Samozřejmě se jako antikoagulant využívá i heparin. Účinek kumarinových derivátů a heparinu je rozdílný v čase. Heparin má účinek okamžitý, zatímco kumarinové deriváty zase pomalejší.
V praxi se používala i streptokináza produkovaná streptokoky.
Žádné komentáře:
Okomentovat