V jednoduchosti jde jen o to, jestli je v těle moc nebo málo vody. Právě na základě množství vody v těle funguje regulace ledvinami. Ty poznají, jestli je v těle vody dost nebo málo. V závislosti na množství vody se pak budou snažit o její udržení (např. nedostatek tekutin při krvácení) nebo o její vyloučení.
Velký podíl na tom má humorální systém. Ano, jsou to hormony.
ADH (vazopresin) je ovládán tzv. osmolalitou. Co to znamená? Jednoduše reaguje na to, jaký je v organismu poměr vody a iontů. Hypoosmolární prostředí znamená, že je v těle hodně vody a člověk je naředěný (např. moc pije, nebo ledviny nevylučují vodu). Naopak hyperosmolární prostředí znamená, že člověk má vody málo. Typicky se s tím můžeme setkat u starších lidí, kteří málo pijí.
Jak to funguje?
Přečetli jste si, že když vypijete 4 litry denně, budete hubnout. Tak do sebe klopíte jednu skleničku vody s citrónem za druhou. A váš výsledek? Půl dne chodíte čůrat, protože máte v sobě dost vody. Další už není potřeba, tak je přebytečná tekutina vyloučena.
Vaše vnitřní prostředí je hypoosmolární, jste naředění. ADH není tolik aktivní, aldosteron taky ne. Oba dva totiž způsobí, že budou resorbovat tekutiny do organismu, ale teď je potřeba pravý opak. Co naopak může být aktivnější je ANP – atriální natriuretický peptid. Ten je produkován v srdci.
Bože, teď panika. Proč do toho plete srdce, když to má být o ledvinách? Klid. Čím víc vody v sobě máte, tím více vám jí cirkuluje v oběhu. Cévy máte pěkně plné a naducané, což přetěžuje srdce, které proto vyšle signál pomocí ANP. ,,To stačí, víc vody nechceme, je to moc náročné.“ Takže se následně zvýší diuréza.
Opačným příkladem bude například krvácení. Když člověk krvácí, spolu s krví ztrácí také spoustu tekutin a tím mu klesá krevní tlak. Takže se snaží co nejvíce vody v těle zachovat. Proto jeho tělo nebude podporovat mechanismy, které povedou k čůrání, tedy ke ztrátě tekutin z těla. Takže co udělá tělo mimo jiné?
Nastartuje pořádně aldosteron a ADH. Tím se začne resorbovat z tubulu velké množství Na+ a tekutin, díky čemuž se zvýší krevní tlak. Pak už záleží na tom, jak moc člověk krvácí, což pro toto téma není podstatné.
A co minerální hospodářství? Ach, já to protočení panenek viděla. Spousta lidí nesnáší minerály. Tak se tím pojďme prokousat...
Vezměme si vápník. Vápník známe všichni. Babky do vás hučí, že musíte pít mléko a jíst sýry, protože je vápník dobrý na kosti. Moje babička pije třeba litr mléka denně (minimálně). Pomůže jí to?
Na to, jestli se vám vápník dostane do kostí, mají vliv parathormon, kalcitriol a kalcitonin.
1. Parathormon je úplně zmatený a fakt netuší, co dělá. Bere vápník z kostí a práší ho do cév, jako kdyby byl sjetý. Zároveň ale chce ten vápník, který bába sní v sýrech a mléku, hrozně přijímat. Takže bere, kde se dá. Dokonce i podněcuje kalcitriol, aby taky bral vápník z GITu. Prostě verbuje ostatní.
Takže kdyby neexistovala rovnováha nebo byla porušená, bude toto dělat donekonečna. Ať si bába klidně zlomí krček a ztvrdnou jí cévy, jak tuhli lidé v Pompejích. Je takový skrblík.
2. Jenže ne každý s ním souhlasí. Někteří zase chtějí, aby bába ustála ještě vnukovu promoci a juchala na svatbě. Takže zastáncem mobility je kalcitonin. Ten naopak táhne všechno z cév do kostí. Ani nechce, aby se to nějak dramaticky vstřebávalo. Chce prostě klid a aby zůstalo vše při starém. Ať má bába kosti a cévy v pohodě.
3. Ještě je tu kalcitriol. To je krtek celé operace. Tváří se, že se hrozně kamarádí s parathormonem, že spolu lákají vápník do cév stejným způsobem, jako to dělají asijští majitelé restaurací. Na druhé straně ale pomáhá kalcitoninu nosit vápník tajně do kostí.
S tímto tématem souvisí i acidobazická rovnováha. Tu popíšu v jiném článku, protože to je už trochu jiné sousto.
Žádné komentáře:
Okomentovat